Tento příběh, který vám chci dnes vyprávět, je určen spíše k odlehčení. I když, třeba i v něm se bude skrývat něco k zamyšlení…
Nechte se překvapit 🙂
Má prababička
Svoji prababičku jsem viděla jen velmi málo za svůj život. Asi bydlela daleko on nás? Nebo brzy zemřela?
Vybavuji si jen jedinou návštěvu, mohlo mi být nějakých 5 let. Vše je jako v mlze, jako ve snu. Byl skutečný?
Přijeli jsme za ní s mým tatínkem na návštěvu. Vůbec si nepamatuji, jak vypadal její obličej. Domeček na mě ovšem působil velmi historicky, to mi utkvělo. Hlavně vnitřek, vše bylo ponuré a starodávné. Takové příbytky jsem doposud znala jen ze skanzenů.
Večer jsem ulehla sama do malého pokojíku. Na posteli byly vyskládané nějaké deky nebo matrace. Bylo to opravdu zvláštní, hodně vysoké, připadala jsem si jako princezna na hrášku 🙂 Ta prababička prý měla oční protézu. „Umělé oko“? Strašidelná představa…Asi jsem se jí bála.
Ani jsem se nenadála, o 22let později mám i já děti a ty mají svoji prababičku. A ne jednu, ale rovnou dvě.
Budu teď mluvit o té babičce, která je i zde na blogu hlavní „hvězda“. 🙂
….zatímco ona je v mých očích ta skvělá. Najednou oni už necítí to stejné, jako cítím já k ní. Pro ně je sice fajn, ale tuhle roli „super babičky“ teď v úspěšné štafetě přebrala moje maminka.
Asi to tak má být. Možná je to velmi individuální. Ale proč tomu tak je? Tráví spolu pravnoučata a prababičky méně času? Jsou si věkově přeci jen mnohem dál? Odcizuje je právě věkový rozdíl či úplně jiné zájmy, nerozumí si?
Dcera se mění
Musím říct, že do doby, dokud se babička o sebe starala sama a my ji občasně navštěvovali, bylo vše poměrně vyladěné.
Děti k ní měly vřelý vztah. Babička je lákala hlavně na sladkosti, které jsem já naopak chtěla omezovat.
Po úrazu jsem ji, i s dětmi, navštívila v nemocnici. Myslím, že to pro ně určitě nevhodné nebylo. Babička v poklidu ležela na standardní jednotce, kde rehabilitovala. Žádné hadičky, žádné přístroje.
Dcera se najednou začala chovat nejistě, bázlivě. Odmítala babičku navštěvovat. A to i tehdy, když už byla z hospitalizace doma. Moc jsem tomu nerozuměla. Všichni jsme přece byli rádi, že je babča zpátky doma, že jí lékaři zachránili.
A tak nejjednodušší je v pravý okamžik “ hodit řeč“.
Dcera to vlastně jednoho dne neplánovaně udělala za mě 🙂 Najednou mi, při cestě autem, povídá: “ Mami, a babička už chodí normálně na záchod?“ Vlastně mě dokáže často překvapit 🙂 „Noo, jak se to vezme…“, odpovídám a už pozoruji, jak hltá každé mé slovo ohledně popisu pojízdného záchodku.
Tak snad jsem ji alespoň trochu uklidnila a bude jí vše jasnější.
Kupodivu syn zůstává ledově klidný a naše babička, zdravící z postele, jako té z pohádky o červené karkulce, ho nemůže absolutně rozhodit.
Ale strach dcery nadále přetrvává. Všímám si toho před každou další návštěvou. Už začínám tušit, že se to bude týkat změněného stavu naší babí. A tak se zase začínám pídit…
Tentokrát se dozvídám něco o tom, že jí babička chce trápit hladomorem, zavřenou ve sklepě. “ Ale broučku, babička přeci sklep nemá…“ Dcery fantazie je opravdu více než bujná a tak obě propukneme v hlasitý smích 🙂
Děti už odpočítávají minuty, kdy si pro ni přijede ta “ její“ babička (tedy moje maminka) a spokojeně ji padnou kolem krku, jen co jí spatří.
Já zůstávám, abych pomohla s večerní hygienou prababí. Máme klídek, vnoučátka nás neruší.
Následující situace nechávám plynout. Snažím si s dcerou promluvit vždy, když o to stojí a naslouchám. Někdy situaci zlehčím, jindy podám věci, tak jak jsou. Přiměřeně k jejímu věku. Možná, už to nikdy nebude takové, jako dřív. I s tím musíme počítat.
„Jenom život, který žijeme pro ostatní, stojí za to. “
Albert Einstein
„A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže
tak důležitá.“
Máte i vy podobnou zkušenost s vnoučaty a jejich prarodiči či prababičkami a pradědečky?
Napište mi 🙂
Díky mému odbornému vzdělání a mnohaletým zkušenostem v oblasti ošetřovatelství citlivě pomáhám všem, kteří se rozhodli pečovat o své blízké v domácích podmínkách. Více o mé životní cestě naleznete v osobním příběhu.