Návštěva babičky v nemocnici byla pro pravnoučata první velkou zkouškou odvahy.
„Od strachu k hrdinství“ není jen o tom, jak jsme se s dětmi odhodlali k tomuto kroku, ale o cestě, na které jsme se naučili, že láska je silnější než jakýkoli strach.
Víš, dokud si babička všechno zvládala obstarat sama a my za ní občas zajeli, všechno probíhalo normálně. Děti k ní měly fakt super vztah, vždycky jim darovala spousty sladkostí, takže si je získala 🙂
Když jsme pak s dětmi zamířili za ní do nemocnice po tom nešťastném úrazu, vůbec jsem si nemyslela, že by to pro ně bylo nějak špatně. Babička tam odpočívala a zotavovala se, bez jakýchkoli hadiček nebo přístrojů kolem.
Po téhle návštěvě se ale něco změnilo.
Najednou byla dcera celá nesvá a nechtěla za babičkou ani do nemocnice, ani když už byla zase doma. Vůbec jsem nechápala proč, když jsme všichni měli radost, že je babi zpátky a v pořádku.
Tak jsem si říkala, že asi nejlepší bude, když to někdy prostě otevřeně probereme.
A víš, co se stalo? Dcera to vlastně vyřešila za mě. Jednou jsme jeli autem a ona se najednou zeptá, jestli už babička chodí normálně na záchod? Musela jsem se usmát 🙂 a řekla jsem jí, no, záleží, co si pod tím představíš. Diskutovali jsme o pojízdném záchodku a dost jsme se nad tímhle tématem pobavili 🙂 Doufala jsem, že jsem ji trochu uklidnila, když už jsme probírali fakt všechny detaily.
Tak tohle tu mojí kočku tolik trápilo 🙂
Těch otázek nakonec následovalo ještě mnohem víc a všechny směřovaly k péči o babičku. Ukázalo se, že jí tížily věci, které by mě ani ve snu nenapadly, že je v sobě řeší.
Tenhle příběh nám všem ukázal pár důležitých věcí. Prvně, jak super je, když si dokážeme o všem otevřeně povídat. I když to může být něco malého, pro někoho to může znamenat hodně. Děti se na svět dívají jinak než my, dospěláci, a někdy potřebují, abychom jim věci trochu víc vysvětlili a ujistili je, že bude všechno v pohodě.
A pak, no, je fakt důležité mít k sobě trochu empatie a trpělivosti, zvlášť, když se snažíme zvyknout si na něco nového. Každý z nás to zvládá jinak a někdy prostě potřebujeme času víc.
Přesně, jak to bylo i u nás. Další návštěvy prostě byly pořád rozpačité, ale s každým dalším setkáním to bylo o trochu víc jistější :-)Nakonec se z toho opatrného přešlapování kolem postele stala zpět nabytá důvěra.
A vidíš, teď si takhle společně obědvají a radují se z vyprávění o všedních i nevšedních zážitcích.
„Jenom život, který žijeme pro ostatní, stojí za to. “
Albert Einstein
Máš i vy podobnou zkušenost s vnoučaty a jejich prarodiči či prababičkami a pradědečky?
Napiš mi 🙂
Díky mému odbornému vzdělání a mnohaletým zkušenostem v oblasti ošetřovatelství citlivě pomáhám všem, kteří se rozhodli pečovat o své blízké v domácích podmínkách. Více o mé životní cestě naleznete v osobním příběhu.